0
Život a tak

Něco končí, něco začíná

8. 2. 2022
Otevřený sešit a papíry s poznámkami leží na dřevěné desce stolu. Na sešitě je položená modrá propiska a v pravém horním rohu jde vidět hrnek s čajem.

Začít s něčím novým, je snad jedna z nejtěžších věcí vůbec.

A co teprve, když začínáte s tou samou (nebo alespoň hodně podobnou) věcí už podruhé? Potřetí? Počtvrté?! Jak se člověk zvládne zase a znova zvednout ze svých fuck-upů a říct si: „tohle zvládnu“? Tak tohle jsou přesně ty myšlenky, které mi asi před půl rokem běžely hlavou. A vlastně běží ještě stále.

Ať už jde o napsání úplně prvního článku na blog, založení vlastní značky, prvních pár nejistých stehů při šití něčeho nového nebo zvednutí té první zatracené činky, začátky jsou vždycky náročné! Člověku se nechce a dokáže si najednou najít milion výmluv, proč se do toho nepustit.

Jsem ale tady, překonala jsem sama sebe a po půl roce práce je tady konečně i můj vysněný blog.

Nebylo to jednoduché, protože s psaním vlastního blogu o šití začínám už podruhé. A věřte mi, že napodruhé je to snad ještě těžší než napoprvé. Proč, ptáte se? Protože si je člověk už vědom toho, co poprvé nevyšlo, co nefungovalo a taky toho, proč to skončilo. A to zrovna není ta nejlepší motivace a self-boost-speach, který si můžete dát.

Než se ale dostanu k tomu, kde jsem dnes tedy k odstartování tohoto nového blogu, ráda bych vám svůj příběh povyprávěla pěkně popořádku. Uvařte si tedy kafe, pohodlně se usaďte a pusťme se společně do toho.

Jak to všechno začalo

Už jako malá jsem byla velká „švadlena“. Centimetrovými stehy jsem sešívala kousky látek do oblečků pro panenky a mezi mé nejzdařilejší kousky patřil džínový oblek s dírou na ocásek pro psa Nováka, který nám tenkrát se ségrou sloužil místo kena jako partner pro barbíny. Jak jsem ale vyrůstala, v televizi jsem si začala více a více všímat patchworkových quiltů, které byly přehozené přes postele snad v téměř každém americkém filmu.

Protože se mi tyhle barevné a na pohled měkoučké deky hrozně zalíbily, začala jsem sama experimentovat s prvním sešíváním. No, ručně a stále ještě s centimetrovými stehy to nebyla zrovna žádná sláva. Naštěstí mi ale mamka ukázala, jak šít na jejím šicím stroji, (který je o pár let starší než já), a dostaly se mi pod ruce i první knížky a časopisy o tradičním patchworku. Brzy jsem začala chápat, jak tahle technika funguje a ušila jsem i prvních několik hotových výrobků.

Hodně se ale změnilo, když jsem jako teenager začala objevovat moderní quilting a stahovat si první obrázky do počítače. Postupem času jsem si našla i oblíbené zahraniční quilterky, a protože mi cizí jazyky nikdy nedělaly moc velký problém, začala jsem více méně pravidelně navštěvovat i některé jejich blogy. Už tenkrát jsem začala snít o tom, že i já bych jednoho dne chtěla mít vlastní blog o šití, a ani mě nenapadlo, jak daleko mě tahle myšlenka dovede.

Nové začátky jsou složité. Často začínají spoustou nápadů v hlavě nebo na papíře.

Díky mojí zapálenosti a odhodlání jsem se v patchworkovém šití zlepšila, od taťky jsem dostala svůj vlastní šicí stroj (takže ten mamčin mohl jít zase odpočívat zpátky do skříně) a asi týden po odstátnocování na vysoké jsem založila svůj první blog. Jmenoval se Míšin Patchwork a byl názornou ukázkou toho, jak pracovat způsobem „pokus – omyl“.

Na stránkách Míšina Patchworku jsem si odzkoušela snad úplně všechno – jak napsat články s titulky jak od porno-magnáta (ano, to je skutečná technika, kterou nejprve školil a teď připravuje pro knihu známý český copywriter Otto Bohuš), jak nafotit a upravit fotky ve PhotoShopu, jak udělat video a nahrát ho na vlastní YouTube chanel, jak vést firemní stránku na Facebooku a neunudit u toho fanoušky k smrti… Ale třeba i to, jak namíchnout půlku české komunity tradičního patchworku (ano, i to se stalo).

Svůj blog jsem ale milovala.

Velmi rychle jsem zjistila, že nejvíce mě motivuje, když můžu ostatním ukazovat, jak je patchwork vlastně super easy, že na něm není vůbec nic složitého a že i s úplně malými šicími zkušenostmi jde udělat doopravdy hodně velkou parádu. A že mě neskutečně baví vytvářet vlastní vzory, hrát si s barvami a vymýšlet konstrukci složitějších věcí.

Nicméně, život je život, a protože jsem nebyla úplně pracovně spokojená, a tak nějak jsem nevěděla, co se sebou, rozhodla jsem se, že jako správná mladá žena se i já vydám do světa na zkušenou. A tak se stalo, že v záři 2014 jsem se jako au-pair odstěhovala do Londýna.

When London is calling

Pokud jste už někdy v Londýně byli, pak se určitě řadíte do jedné ze dvou skupin lidí. Ta první skupina Londýn tak nějak akceptuje, ale není to místo pro ně. Je příliš hlučný, rychlý, plný lidí… Je prostě moc. Pokud jste ta druhá skupina lidí, pak vám Londýn doslova učaroval. Pocítili jste tu energickou atmosféru, kterou v sobě má. Poznali jste, že je to místo, kde se můžou plnit sny, kde se dějou nové věci, kde je pořád co objevovat, zažívat, ochutnávat, poznávat…

Uhádli jste. Já jsem se v Londýně cítila jako ryba ve vodě. Milovala jsem ho. Nějakou dobu jsem dokonce i počítala s tím, že tam zůstanu natrvalo.

Krátce po zaběhnutí do pracovních povinností chůvy tří malých dětí jsem se stala členkou London Modern Quilt Guild a měla tak možnost se jednou měsíčně scházet s partou stejně nadšených ženských. Je sice pravda, že jsem patřila mezi nejmladší členy a že ne vždycky mi ukázky v Show-and-tell přišly tak úplně modern, být ale součástí skupiny lidí, kteří milují to samé a chtějí si o tom pravidelně povídat, to byla prostě nádhera. Navíc to, že jsme každý měsíc ukazovaly, na čem zrovna pracujeme, mě doopravdy motivovalo k tomu, abych šila!

Udělat ten první steh, začít psát blog nebo zvednout první činku - není to jednoduché, ale výsledky stojí za to.

Když jsem po roce a půl z mojí au-pair stáže odešla a začala pracovat v kavárně (což měla být jen dočasná pozice, která mě ale začala bavit natolik, že jsem zůstala další dva roky), začala jsem tak nějak pociťovat, že by to chtělo se ještě dále kreativně vybít. A tak jsem si našla výtvarné kurzy pro dospělé a po večerech začala chodit malovat (tadyhle malá vsuvka, pokud mě neznáte osobně – jako malá jsem chtěla být malířka a ani si nepamatuju dobu, kdy bych nechodila někam na kroužky nebo do zušky nebo si jenom tak doma nečmárala. Konec vsuvky).

Když jsem se zapisovala už na třetí běh kurzů, stalo se to, co se občas už tak stává – kurz, který jsem doopravdy chtěla, byl už plně obsazený. A tak jsem se vlastně úplnou náhodou ocitla na kurzu tisku sítotiskem na látky.

Páni!

Znáte ten pocit, když vám kousky z vašeho života tak nějak najednou zapadnou do sebe a vy jste přesně tam, kde jste měli být a všechno to najednou dává smysl? Tak přesně tohle jsem zažila já.

Pečlivost, se kterou si člověk musí nachystat svou work station a vypnout látky, aby na nich nebyl žádný faldík nebo se pod nimi neschovávala nějaká ta nitka…

Trpělivost, se kterou se vymíchávají tiskařské pasty z pigmentů, aby měly přesně ten správný odstín…  

Ta lehkost a pomalé tempo celého procesu…

Zaměření na detail, aby se vzory opakovaly správným způsobem nebo aby několik vrstev tisku sedlo správně na sebe…

Všechny ty vlastnosti, které mi byly tolikrát vytýkané v běžných korporátních zaměstnáních, tady najednou dávaly absolutní smysl. Prostě absolutní zen.

Z jednoho kurzu tisku tak byly dva, a ze dvou byly tři. A krom tisku k tomu ještě navíc i zkušenosti s barvením látek, s monoprintem, se shibori, s přírodními extrakty, s voskovou batikou a spoustu, spoustu dalšího. Byla to nádhera.

Ručně prošívaný quilt - zabere to čas, ale výsledek bude stát za to!

Až do konce krysího závodu

Jenže život je život. Po roce a půl tohodle úžasného běhu, kdy jsem balancovala 50-hodinový pracovní týden na nepravidelné směny, s jedním dnem školy, s přítelem a s veškerými domácími povinnostmi, které dospělí lidé holt mají, jsem doslova padala na hubu. Velmi zle jsem padala na hubu. V té době jsem to ale ještě nedokázala pojmenovat a připustit si, co se se mnou vlastně dělo.

Ze svého nepěkného stavu jsem vinila hlavně práci, ze které jsem odešla, jen abych skončila u posílání milionu odpovědí na nabídky práce bez jediné zprávy zpátky. Protože i to je Londýn. Pokud chcete získat odbornou práci, ale nemáte konexe, prestižní školu, nebo jen sakra štěstí… no… Moc mi to upřímně na sebelásce nepřidalo. Asi si umíte představit, že v takovémhle rozpoložení se člověk zrovna svým koníčkům moc nevěnuje a už vůbec nesdílí svůj život se světem. A tak i můj blog osiřel.

Po dlouhých debatách a nelehkých rozhodnutích jsem o pár měsíců později měla sbaleno, a i s tehdejším přítelem nás čekalo stěhování do Prahy. Byt i nová práce se našly během pár týdnů, a dříve, než jsem si toho všimla, jsem opět najela do zaběhnutého kolečka. Práce, přesčasy, přežírání pozdě večer a o víkendu vypustit duši při úklidu bytu. A znova. Práce, přesčasy, namíchnutí na šéfa, večerní žravka a málo spánku. Výměna práce z jedné za druhou. A znovu. Práce, přesčasy…

Ne nadarmo se tomu říká krysí závod.

Výroba textilních štítků pro mou novou značku - The Wild Stitchery.

Co se ale stalo v tom všem se mnou? Kam se poděla moje kreativní, zapálená duše, když toho bylo takhle moc? Upřímně, byla by banalita napsat, že jsem si mentálně sáhla na dno. Bylo to totiž mnohem, mnohem horší. Dostala jsem se až tam, kde člověk nemůže dýchat. Kde nevidí, jak bude vypadat zítřek nebo dokonce i jen příští hodina. Kdy má v hlavě takovou mlhu a prázdno, že je paralyzovaný udělat i to nejmenší rozhodnutí. Dostala jsem se až tam, kde člověku sedí na hrudníku obrovský černý balvan, který tlačí tak moc, až si člověk přeje, aby ho už konečně rozdrtil. Aby už nebyl a nic necítil…

Vím, tohle není zrovna to nejveselejší téma, a ne každému se to bude dobře číst. Věřte mi, ono se to ani dobře nepíše (a už vůbec se to dobře nežije). Ale i takový je někdy život a i do takovýchto míst se občas někteří z nás dostanou. Já jsem měla tentokrát štěstí, protože jsem v tom největším marastu našla odvahu a sílu říct si o pomoc a bez nadsázky teď říkám, že mi to tenkrát zachránilo život.

Když něco končí, začíná něco nového

Nedávno jsem viděla video, kde Jim Carrey říká: „Depression is your body saying: Fuck you, I don‘t want to be this characer any more. I don’t want to hold up this avatar you’ve created in the world, it’s too much for me.“ (na celé video můžete kouknout tady). Ať už si o Jimovi a jeho životní filozofii myslíte cokoliv, pod tuhle větu bych se s odstupem času podepsala.

Deprese mi totiž za toho dva a půl roku, co s ní vědomě žiju, doopravdy obrátila život vzhůru nohama. V tom dobrém, samozřejmě. Dokonale mi totiž pročistila všechno, co nefungovalo. Jsem díky ní teď více já, než jsem kdy byla, a to i se všemi svými dobrými i blbými vlastnostmi. Znám se prostě líp, než kdykoliv předtím. Jsem upřímná, zranitelná, ale taky dospělá a zodpovědná. Vím, jakou mám hodnotu jako člověk. A vím, jak moc blízko ke smrti se můžu kdykoliv zase dostat.

A tak místo přítele mám teď pejska. Místo obrovského (i když krásného) bytu s terasou mám teď maličký a útulný domov. Místo práce v korporátu pro někoho, koho ani neznám a nikdy nepoznám, teď pracuju pro sebe a na sebe. Místo krysího závodu teď dávám přednost vlastnímu zdraví, pohodě a kultivování smysluplného života. Místo kariéry teď pracuju na tom, aby mi bylo dobře a byla jsem spokojená.

Jasně, život není procházka růžovou zahradou a deprese ke mně ještě pořád dokáže být čas od času pěkná svině. Díky ní ale vím, na čem mi v životě doopravdy záleží. Vím, jak moc důležité je zpomalit, odpočívat, dobře se najíst a dobře se vyspat, jít ven na procházku do přírody a pomazlit se se psem, hrabat se rukama v hlíně, pěstovat květiny, tvořit rukama a vytvářet z ničeho něco. A pečovat o vztahy, které jsou upřímné a láskyplné.

Jsem ráda, že díky tomuhle brutálnímu zpomalení se ve mně opět probudila touha tvořit rukama. Vrátila jsem se k šití, které mi přináší ten úžasný pocit z toho, když člověk vytvoří něco, co je pěkné, užitečné a smysluplné. Navíc jsem se pustila do přírodního barvení látek, které mě učí, že na některé věci se prostě musí pomalu, a do tisku na textil, který je tak kreativní a hravý, že mi dokáže dokonale pročistit hlavu.

Textilní štítky The Wild Stitchery.

Začala jsem opět mít touhu o tomhle všem psát a inspirovat ostatní k tomu, aby tyhle úžasné techniky a to, co s sebou přinášejí, začali taky objevovat. Aby v tom dnešním uspěchaném životě našli tuhle malou oázu klidu. Dlouho jsem tak uvažovala, jestli nevzkřísit starý blog, postupem času mi to ale dávalo méně a méně smyslu. Vždyť už i já jsem jiným člověkem než tím, kdo psal drzé příspěvky na Míšin Patchwork.

A tak právě z toho důvodu vzniklo The Wild Stitchery.

The Wild Stitchery, neboli divoké šití, je o svobodě tvořit svůj život podle vlastních pravidel. Je o smysluplném trávení času – ať už sami, v tichosti, jen se svými myšlenkami, zatímco ruce na něčem pracují; tak i ve společnosti nám blízkých, dětí, rodiny, přátel nebo pejsků (a koček), kteří nám rádi pomůžou. The Wild Stitchery je o procházkách v divočině a sbírání inspirace, stejně tak jako o vytváření něčeho užitečného a zároveň estetického pro náš domov. Je o tom nebát se a z ničeho udělat něco, co se nám nejen bude líbit, ale navíc se bude používat po generace. Je o kreativitě a zkoušení starých, tradičních textilních technik novými způsoby. Je to o šetrném přístupu k sobě, abychom pak měli sílu starat se o druhé, o svou rodinu, komunitu a svět, ve kterém budou vyrůstat naše děti.

Tak vítejte ve světě The Wild Stitchery, kde můžete na chvilku vypnout, sestehovat pár kousků látky, zašpinit si ruce nebo si jenom tak číst a snít. Doufám, že i vy najdete odvahu se se mnou pustit do nových začátků a začít tvořit svůj život jinak.

No Comments

Leave a Reply