Teorii už máme za sebou, a tak můžeme vyrazit ven a pustit se do objevování krásy, kterou v sobě přírodní barvení ukrývá. Celý proces přírodního barvení totiž nezačíná doma u plotny, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale venku – na procházce v lese, v parku nebo i jen ve městě mezi domy, a to sehnáním vhodného materiálu. Jaký materiál ale sbírat? Jak ho uchovat? A jak z něj vlastně připravit náš první barevný nálev? V dnešním článku si na všechny tyto otázky odpovíme, a co víc, zabrousíme i do tématu, jak o nabarvený materiál pečovat. Pojďme tedy na to!

Přírodniny vhodné pro barvení, a kde je najít

Jakmile se ponoříme do světa přírodního barvení, začneme objevovat přírodní materiály vhodné pro barvení doslova všude okolo nás. Ať už jsme se psem na procházce v parku, s dětmi v lese nebo třeba děláme týdenní nákup v supermarketu – materiály bohaté na přírodní pigmenty nás doslova obklopují. Stačí jen začít objevovat. A kde třeba?

V kuchyni

Kuchyně je nejspíše tím nejlepším místem, kde s přírodním barvením začít. Aniž bychom si to totiž uvědomovali, denně při vaření vyprodukujeme odpad, který velmi snadno můžeme dále použít pro přírodní barvení. Navíc je máme doslova na dosah ruky po celý rok.

Snad nejlepším zástupcem barviv z kuchyně jsou cibulové slupky. Ať už jde o žlutou nebo červenou cibuli, obě v sobě obsahují vysoký podíl tříslovin a barviv. Díky tomu je barvení s cibulí velmi snadné – však už jste určitě zkoušeli na Velikonoce obarvit vajíčka!

Dalšími skvělými zástupci jsou káva a černý čaj. I po vyluhování pro naše oblíbené nápoje v sobě totiž ještě stále mají dostatek barviva, abychom je dále použili. Co více, s čajovými pytlíky se velmi dobře manipuluje, a tak do barvení můžete zapojit i děti.

Kromě cibulových slupek, kávy a čaje můžeme najít barvivo i ve slupkách a peckách z avokáda, slupkách z granátového jablíčka, v bylinkách (jako je rozmarýn nebo bobkový list), červeném zelí, černých fazolích, ale třeba i v zelené mrkvové nati.

Zvláštní kategorií, která stojí za experimentování, jsou pak bobule. Sama jsem už vyzkoušela barvit s borůvkami a černým bezem, které mi vyprodukovaly modro-šedé tóny. Myslím, že by rozhodně stálo za to vyzkoušet i maliny a rybíz. Jen kdyby mi tolik nechutnaly!

Než kategorii barviv z kuchyně uzavřu, ráda bych ještě zmínila červenou řepu. I když na první pohled vypadá jako úžasné barvivo s tou spoustou šťávy, kterou produkuje a která má tendenci zabarvit snad všechno, čeho se jen dotkne, ve skutečnosti není řepa pro přírodní barvení vhodná. Proč? Pigmenty, které obsahuje, jsou totiž velmi prchavé. Obarvená látka tak velmi rychle vybledne, a to rozhodně nechceme, že?

V přírodě

Jakožto teriéří máma, trávím procházkami venku spoustu času. A i když bydlím v Praze, výhodou naší čtvrti je spousta zeleně, která nás obklopuje. Každý den mám tak možnost projít se upravenými parky, ale i divokými loukami, starými sady nebo městskými lesy. A na všech těchto místech je velmi jednoduché narazit na přírodniny. Kolik pytlíků na psí exkrementy jsem už obětovala pro sběr přírodnin! A kolikrát jsem už vyrazila i s košíkem nebo plátěnou taškou!

Divoké rostliny vhodné ke sběru je možné rozdělit do tří kategorií:

• takové, které rostou na stromech (listy, kůra, větvičky)
• plody (jako už zmíněné bobule, šípky, trnky, ale třeba i některé šišky a ořechy)
• a kvetoucí rostliny

Pro sběr volně rostoucích rostlin je ale zapotřebí pamatovat na některá pravidla:

• Sbírat jen tam, kde je to povolené – snad nemusím zmiňovat, že soukromé pozemky, zahrady nebo okrasné záhony jsou tabu. Je dobré si taky zjistit, jestli jsou v daném místě pro sběr nějaká omezení nebo nařízení.  
• Vědět, co sbírám – mnohé rostliny jsou jedovaté nebo můžou při barvení uvolňovat toxiny. Například rebarbora je skvělým příkladem barvířské rostliny, se kterou je potřeba manipulovat s obrovskou opatrností. Stejně tak je nutné vědět, jestli není daná rostlina vzácná nebo ohrožená.
• Sbírat jen tam, kde je rostli přebytek a posbírat jen takové množství, které doopravdy potřebuji. Pokud je to možné, sbírejte z různých míst po menším množství. Vždy pamatujte na to, že rostliny tvoří křehký ekosystém a jsou na nich závislí další živočichové. Na místě by mělo zůstat dost rostlin i na to, aby byly schopné se vysemenit a zajistit tak růst i pro další rok.
• Nikdy neloupat kůru ze živých stromů a netrhat všechny listy z větví! Takovýmto chováním je možné stromy zahubit. Pro kůru tak zásadně chodím po silném větru, kdy můžu posbírat popadané větve. Listy sbírám nejprve ze země, případně jen sem tam utrhnu pár listů z větvičky (nikdy nenechávám větve kompletně holé).

V zahradě nebo na okně

Jsem velikým milovníkem hrabání se v hlíně, což jsem nejspíše podědila po mojí mamce. Je známou věcí, že hlína obsahuje bakterie, které při práci s ní vdechujeme, a které na nás mají blahodárné, uklidňující účinky. Není proto divu, že zahradničení (ať už venku, na balkoně nebo jen na okenním parapetě) má terapeutické účinky. A ta radost, když se podaří něco vypěstovat ze semínka! Paráda!

Zvláštní kategorií jsou barvířské zahrady, tedy zahrady, ve kterých se pěstují rostliny, které jsou známé pro svůj vysoký obsah barviva. Na vypěstování vlastní barvířské zahrádky stačí i velmi málo. Já už třetím rokem pěstuju barvířské rostliny v květináčích, letos poprvé ne na terase, ale v bytě na okenním parapetu – a daří se mi! Mými nejoblíbenějšími barvířskými rostlinami na pěstování jsou krásnoočko, aksamitník a měsíček. A nezapomínejme na to, že i některé bylinky jsou barvířské rostliny! Tymián, rozmarýn nebo máta se pohodlně vejdou na okno v kuchyni.

Mým snem je mít vlastní zahrádku, klidně i úplně malou, kde bych si mohla vysadit i další barvířské rostliny, ovoce a zeleninu. Kdo ví, třeba jednou.

Příprava přírodního materiálu na barvení

Jednoduché pravidlo pro barvení s přírodními materiály je, že použijeme přibližně stejné množství přírodního materiálu jako váha suché látky (příze), kterou budeme barvit. To znamená, že pokud barvíme 100 g látky, budeme potřebovat přibližně 100 g barvířského materiálu.

Samozřejmě, jde ale jen o doporučení, které není nijak závazné. Já většinou materiál nevážím a množství jen odhadnu. Navíc se můžeme rozhodnout použít méně materiálu pro světlejší výsledek nebo více materiálu pro výraznější výsledek. Tak jako tak, materiál je potřeba před barvením určitým způsobem nachystat, nebo ho případně skladovat pro pozdější použití.

Slupky z ovoce a zeleniny

Většina materiálu z kuchyně může být použita rovnou. Pokud ale materiálu potřebuju více nebo ho nemůžu zpracovat hned, kromě cibulových slupek, které skladuju ve velké zavařovací sklenici, se mi osvědčilo většinu materiálu zamrazovat.

Pro barvení je možné materiál nasekat, nalámat nebo rozřezat na menší kousky. Skvělým příkladem jsou pecky z avokáda, které je dobré pro barvení nasekat, jak ale říká Pretty Woman, jsou to „svině klouzavý“. Postupujte tedy velmi opatrně!

Listy a kořeny

Listy, malé větvičky a kořeny se dají velmi snadno natrhat na menší kousky. Často si ale pomáhám i zahradními nůžkami, které si velmi dobře poradí především s větvičkami. Pigmenty v listech jsou poměrně choulostivé, proto by se listy při přípravě barevného nálevu nikdy neměly přivést až k varu, ale jen se při nižší teplotě pomalu zahřívat.

Pokud nepoužívám listy hned nebo jich mám velký přebytek (což se stává často), nasuším si je do zásoby. V tomto případě je oberu z větví, které buď nastříhám na menší kousky a uskladním zvlášť, nebo je prostě vyhodím. Listy pak rozprostřu na novinový papír a nechám je pořádně proschnout. Následujících několik dní chodím a listy pravidelně promíchávám a obracím, aby se nikde nedržela vlhkost a materiál se doopravdy prosušil skrz naskrz. Usušené listy pak skladuju v papírových taškách, pytlících nebo krabicích.

Květy a bobule

Květy patří mezi mé nejoblíbenější zdroje barviva, které je možné použít celé, bez stříhání. Květy je možné snadno usušit, já se ale i v tomto případě přikláním spíše k zamrazení. Co se bobulí týče, ty používám čerstvé. Jejich barvivo se nachází ve vnější slupce, a aby se ho při barvení uvolnilo co nejvíce, je dobré bobule nejprve rozdrtit. Doporučuji použít vidličku, mačkadlo na brambory nebo dokonce starý ponorný mixér.

Květy i bobule jsou velmi citlivé na teplo. Při barvení s nimi je tedy doopravdy potřeba hlídat teplotu a stejně jako u listů, ani tady by nemělo dojít k varu. Nejlepším postupem je zahřívat je pomalu a dlouho.

Žaludy, ořechy a kůra

Žaludy, ořechy a kůra jsou jedním z nejjednodušších materiálů na barvení (tedy až na březovou kůru, ale o tom zase někdy jindy), který je dobré několik dní před použitím namáčet ve vodě. Ořechy a žaludy se používají celé, kůru je dobré nalámat na menší kousky.

Všeobecně platí, že tento materiál má vysoký obsah tříslovin a obsahuje spoustu barviva, takže zvládne i méně šetrné zacházení v podobě vysoké teploty a případně i varu.

Jedním z mých oblíbených podzimních materiálů jsou žaludy, které v kombinaci se železem vytvářejí ocelově šedou barvu. Dále je možné použít například slupky vlašských ořechů, šišky z olše nebo různé druhy kůry.

Houby a lišejníky

Houby a lišejníky jsou pro mě fascinující kategorií přírodního materiálu, se kterým je možné barvit. I když už nějaký lišejník nasbíraný mám, do samotného barvení jsem se ještě nepustila. Informace o tomto barvení na internetu jsou, je jich ale poměrně málo a dost rozcházejí. Svitla mi ale naděje, když jsem narazila na knihu od autorky Karen Diadick Casselman – Lichen Dyes: The New Source Book, která hned putovala na můj wishlist. Tak uvidíme, třeba se k ní a k barvení s lišejníky jednou dostanu.

Jak teplo a čas ovlivňuje barvení

Přípravu barevného nálevu z přírodnin bych nejlépe přirovnala k přípravě velmi silného čaje. A stejně jako čajoví milovníci a mistři čaje vědí, aby byl výsledek skvělý, celý proces je o něco náročnější a vyžaduje více umu než jen jednoduché zalití čajového pytlíku horkou vodou. Stejně tomu tak je i u barvení.

Dva nejdůležitější faktory, které proces barvení ovlivňují, jsou teplo a čas. Bez tepla se barevné pigmenty z přírodnin získávají jen velmi špatně, na druhou stranu příliš vysoká teplota může pigment znehodnotit nebo zničit. A stejně tomu tak je i s časem. V zásadě platí, že čím více času můžeme na rozvoj barvy věnovat, tím lépe. Pomalé zahřívání po dlouhou dobu většinou zaručuje ty nejlepší výsledky (jak už jsme si ostatně zmínili výše).

Spousta času ovšem neznamená spoustu úsilí. Výhodou celého procesu přírodního barvení je to, že jednotlivé kroky je možné nachystat, a pak nechat být. I když je často těžké odolat a tento proces neuspěchat, je to právě ta pomalost, kterou na přírodním barvení já osobně oceňuju nejvíce. Právě to mi totiž připomíná, že i v dnešní uspěchané době získáme ty nejlepší výsledky, když si dovolíme zpomalit, nespěchat a nechat věcem ten jejich správný čas. To, jak moc času je potřeba konkrétní věci (nebo barvě) věnovat, je pak už čistě o zkušenostech a osobních preferencích.

O kapku tmavší

Jednou z věcí, kterou je potřeba si při barvení uvědomit a neustále si ji připomínat, je fakt, že mokrá látka nebo příze bude o několik odstínu tmavší, než když ji po barvení usušíme. To, co vypadá v hrnci jako výrazná barva, se tak po uschnutí snadno změní ve světlý odstín.

I v tomto případě tedy platí předchozí pravidlo – dejte tomu čas! Aby barva doopravdy uzrála, potřebuje čas, a to klidně i pár dní. To platí jak pro přípravu samotného nálevu, tak i pro pozdější barvení. Stačí v sobě jen najít špetku trpělivosti.

Připravujeme první nálev

I když se může zdát, že teorie před samotným barvením bylo mnoho, věřte mi, že jsme se doopravdy dostali jen na povrch věci. Do procesu přírodního barvení totiž vstupuje obrovské množství faktorů, které mají na výslednou barvu vliv až do takové míry, že žádné dvě barvení nikdy nedopadnou úplně stejně. A to je na tom ostatně to krásné. 

Takže teď, když už známe teorii, máme nachystané látky a přízi, máme je do hloubky vyčištěné a namořené a přírodní materiál nasbíraný, můžeme se pustit do našeho prvního přírodního barvení. Pojďme tedy na to!

Postup pro barvení s přírodninami

1. Starý, nejlépe nerezový hrnec naplníme asi do dvou třetin vodou. Přidáme přírodní materiál vhodný k barvení, kterého je přibližně 1:1 se suchou váhou materiálu, který chceme obarvit.
2. Směs začneme pomalu zahřívat a udržujeme ji na mírném ohni po dobu půl až jedné hodiny. Roztok by se neměl dostat k varu.
3. Po uplynutí této doby můžeme roztok buď nechat nejprve vychladnout (docílíme tak o něco výraznější barvy), nebo ho rovnou přecedíme přes sítko a kus dobře propustné látky. Získáme tak krásně čistý barevný roztok.
4. Materiál, který budeme barvit, před barvením namočíme do vody. Ideálně by se látka nebo příze měla před barvením máčet minimálně hodinu.
5. Předem namočenou látku ponoříme do barevného roztoku a opět pomalu zahříváme. Já většinou udržuju roztok mezi 70 °C a 80 °C. Látky průběžně kontrolujeme a mícháme, abychom docílili rovnoměrného obarvení. Zahříváme po dobu půl až jedné hodiny nebo tak dlouho, dokud nedosáhneme barvy, která se nám líbí (nezapomeňme ale, že látka uschnutím zesvětlá). Hrnec odstavíme.
6. Roztok necháme i s látkou přes noc vychladnout. Pokud nijak nespěcháme, je možné nechat látku v roztoku máčet klidně i další den nebo dva.
7. Látku z roztoku vyjmeme, vymácháme ve studené vodě, dokud neodtéká čistá voda, a necháme uschnout.

Setkala jsem se s tím, že někteří barvíři preferují látku po barvení nemáchat, ale nechat ji rovnou uschnout. Tím pádem působí barvivo na vlákna i po vyjmutí z roztoku a údajně se tak lépe zafixuje. V tomto případě je ale potřeba látku důkladně vymáchat před dalším použitím.

Péče o obarvenou látku

Jak vlastně nakládat s textilem, který jsme si tak pracně nabarvili, aby nám sloužil po co nejdelší dobu? A čemu se naopak vyhnout?

Pokud jsme nic v celém procesu nezanedbali, můžeme s přírodně barvenou látku zacházet naprosto stejně, jako s tou, kterou koupíme běžně v obchodě. Je ale potřeba pamatovat na to, že přírodní barviva jsou stále „živá“ a budou se v průběhu času rozvíjet a měnit (vzpomínáte na pojmy lightfast a washfast?).

Přírodně barvenou látku je potřeba prát jemně při nízkých teplotách, ideálně za použití ekologického nebo šetrného prášku na praní. Rozhodně dejte pozor na bělidla, která můžou být obsažena v některých běžně dostupných pracích prášcích.

Pokud je to možné, obarvenou látku je dobré skladovat mimo přímé sluneční světlo. Zvláště, pokud máme látku poskládanou, mohly by na ní vzniknout nerovnoměrné pruhy tam, kde byly sklady vystavené slunečnímu záření. To ovšem neznamená, že bychom si své obarvené kousky nemohli užít! Jen je prostě potřeba myslet na to, abychom je nenechávali dlouhé dny ležet v přímém slunci.  

Závěrem

Materiál pro přírodní barvení je doopravdy všude kolem nás! Nebojte se experimentovat, nejde přece o život, ale jen o látku. Proč tedy nevzít starý kousek oblečení nebo látky (třeba prostěradlo po babičce, že?) a nezkusit ho trochu vylepšit? Doopravdy na tom nic složitého není. A pokud byste si přece nevěděli rady, dejte mi vědět. Pokud budu moct, ráda pomůžu!

Zdroje

• Booth, Abigail: The Wild Dyer (2017)
• Desnos, Rebecca: Botanical Colour at your Fingertips (2016)